Morální kolaps demokratického světa

Rusko má pravdu. Jsme zhýčkaní ve svém blahobytu, odtrženi od skutečné lidské bolesti. Objeví-li se pak tato bolest někde ve světě, nevíme, co si s ní počít.

Nezmění-li vrcholní představitelé západní civilizace urychleně své postoje a vnitřní nastavení, budeme prožívat dlouhodobou mravní kocovinu s nejasným koncem.

Nemluvím teď o normálních lidech, kteří pomáhají, jak mohou. Finančně, osobně, s ohromnou účastí a soucitem. Mluvím o politických vůdcích západního světa. Ti mají ve svých rukou ohromnou zodpovědnost za budoucí uspořádání světa. Ale tato zodpovědnost nesmí být svazující, nesmí být poutem, jež zamezí činit těžká, ale pro zdravý vývoj lidstva potřebná rozhodnutí.

Ukrajina potřebuje naši pomoc, ne zítra, ale dnes. Co je společným jmenovatelem všech těch prohlášení typu: „hlavně ať se válka nerozšíří“, „pomáháme dodávkami zbraní“, „budeme bránit každý metr území NATO“, „letadla vám nedáme, bylo by to riziko“, či nejnověji výzva britské vlády, aby se dobrovolníci vrátili z Ukrajiny domů, aby si to snad Vladimír Putin špatně nevyložil?

Za tím vším je strach. Strach před vlastní odpovědností. Strach podívat se tváří v tvář závažnosti situace. Ale voják se nesmí bát. A pokud se bojí, nesmí to dát znát, protože to nesmírně posiluje nepřítele. Tyto defenzívní věty působí jako hojivý balzám na rozrušenou duši ruského vůdce. Dělají mu radost a povzbuzují ho k pokračování agrese. Nicméně dobrý generál tu není od toho, aby dělal radost svému protivníkovi. Je tu od toho, aby jej porazil.

Všichni se bojíme velké války. Nejvíc Rusko. Kdy už konečně pánové Biden, Stoltenberg, Johnson a další pochopí, že pokud bude Putin chtít začít válku velkého rozsahu, nikdo mu v tom nezabrání. Vždy si záminku najde, tak jako si ji našel pro útok na suverénní zemi. Toto nemá západ ve svých rukou. S tím nic nenadělá.  S čím ale něco udělat může, je způsob, jakým bude reagovat na bezohlednou sílu, demagogii a lži. Jeho mravní povinností je okamžitě skoncovat s prohlášeními vyvěrajícími ze strachu a přijmout s odhodláním výzvu nelehké doby.

NATO je nejmocnější vojenskou silou této planety. Ono musí být garantem míru pro všechny, nikoli jen pro své členy. NATO musí klást ultimáta, vznášet požadavky, rozdávat karty, určovat meze a hranice. Vystupovat sebevědomě s vědomím vlastní síly a odpovědnosti. Nevydávat defenzivní prohlášení, kterými se jen stále více nechává zatlačit do kouta obav a nejistoty. Kdo není schopen či ochoten nést vlastní sílu, obvykle o ni přichází.

Ještě je čas, hrdinný ukrajinský lid stále věří v pomoc světa. Nyní je třeba jednat. Dát Rusku 48 hodin na zastavení válečných operací, v opačném případě ustanovit bezletovou zónu nad Ukrajinou. Neříkat, jak britský ministr, že si nedovede představit sestřelení ruského letounu, ale nahlas říci, že si nedovedeme představit další útoky na civilní cíle. A že tomu také zabráníme. Tak mluví srdce a odvaha ochránce, na něhož se lze spolehnout i v dobách nejtěžších. Vět pramenících ze strachu už bylo dost. Je nutno změnit celé paradigma nahlížení na tento konflikt.

Případné velké válce zabránit nedokážeme, to ale neznamená, že jsme odsouzeni zabřednou do močálu relativismu a malověrnosti.

Nejvyšší čas se probudit. Jakékoli zakolísání může mít fatální následky pro celý svět.

Kdo se snaží pod tlakem strachu za každou cenu něčemu vyhnout, ten nevědomky dělá vše pro to, aby tuto obávanou situaci reálně vymodeloval.

Tento spirituální princip mějme nyní na paměti.