Existují vůbec universální, všelidské hodnoty?

Jedna zdejší blogerka v diskusi pod mým minulým článkem poznamenala: Státy nejsou postaveny na nějakých "nejvyšších hodnotách"! Kde jste vlastně takový nesmysl sebral?

No, po pravdě, něco na té větě je. Státy jsou skutečně konstituovány na základě společného jazyka, určitého zeměpisného prostoru, politického uspořádání, domácího hospodářství, místních etických zvyklostí, právního rámce, jenž se vyvíjel se po staletí na podkladě stále nových konfliktních situací, historické paměti, vědy, prožívání kulturních klenotů, náboženství, sportu, a mnohého dalšího.   

To všechno jsou nesmírně důležité věci, bez nichž by žádná země nemohla existovat. Nicméně to všechno jsou hodnoty lokální, vlastní, jedinečné a měnící se v čase (až na ten životní prostor, i když vlastně někdy se mění i ten, jak víme z vlastní zkušenosti, a takoví Poláci či Maďaři by mohli teprve vyprávět).  

Nejsou to však hodnoty universální, platné pro všechny lidi.

Teď si představme zemi, která by žila jen ve svém vlastním světě a nepřijala by universální hodnoty, jež můžeme označit jednak za starozákonní, tedy mravní imperativy nezabiješ či nepokradeš, a novozákonní, jimiž jsou především soucit a milosrdenství. Tyto skryté síly lidského ducha lze na rozdíl od oněch výše zmíněných nazvat hodnotami všelidskými a věčnými. Platí pro všechny, vždy a všude.

Jak by se žilo v takové zemi, která by znala jen hodnoty proměnné a časné? Dalo by se tam vůbec žít? Není to spíše tak, že oba typy lidské realizace jsou stejně potřebné a vzájemně se doplňují?

Je to jako s květinou. Každá má své vlastní místo, svou zemi i závlahu, ale všechny květiny jsou osvětlovány jedním i tímtéž slunečním svitem, jenž je nedělitelný a věčný.

Pro zdárný růst rostliny je třeba propojení obou prvků. Pro člověka jakbysmet.

Nejvyšší universální hodnotou je lidský život v důstojném a svobodném prostředí, kde každý jednotlivec má možnost seberealizace.

P.S.

Dnes je to přesně 75 let od tzv. Brněnského pochodu smrti. Tehdy zahynulo asi 1700 nevinných lidí. Dokážeme s nimi soucítit? Pokud ano, pak víme co to je soucit ve smyslu universální hodnoty. Pokud ne, a říkáme si něco v tom smyslu, že to byli jen Němci, a nejspíš stejně samí fašisti, pak nás čeká ještě dlouhá cesta.

Jaká cesta, řeknete, smrtí stejně vše končí.

Skutečně?