Podivná hra

Nyní je už vše jasné. Miloš Zeman s námi hraje prazvláštní hru. Ta hra by se dala nazvat: Co všechno vydrží občané této země.

Zatím posledním kamínkem této hry bylo přijetí komunistů Filipa a Vostré na zámku v Lánech 21. srpna. Miloš Zeman ví, jak mocná je síla symbolu v politice. Když už musí přijímat pohrobky zločinecké organizace, aby s nimi probral závažná politická témata, mohl je pozvat kdykoli jindy. To by ale nebylo ono. Lehce si spočítal, že když je pozve v tento den, kdy si připomínáme bolestné ponížení země pod pásy sovětských tanků, bude jeho sadistická obsese ukojena dokonale. Opět, pokolikáté už, si bude užívat onen živočišně rozkošný pocit vlastní všemohoucnosti, zatímco polovině národa nezbude, pokolikáté už, nic než bezmocné skřípání zubů, frustrace a prožívání hluboké bezmoci. Ano, to je oč tu běží, Zemana naplňuje chorobným uspokojením představa duší, které se mohou leda tak dusit ve šťávě svého hněvu a bezmoci, zatímco on je ten, který si z výšin Pražského hradu blahosklonně vychutnává opojný nápoj své síly a nedotknutelnosti.

Připomeňme si některé další střípky z této nelibé mozaiky. Vzpomínáme, jak se na začátku své prezidentské mise jednou sotva držel na nohou nad posvátnými korunovačními klenoty, zpitý jak zákon káže. Vysvětlení hradu bylo půvabné – pan prezident trpěl v tu chvíli jakousi zvláštní virózou. Až po pár dnech vyšlo najevo, že několik hodin předtím poctil svou návštěvou ruské velvyslanectví... Miroslav Kalousek to tehdy komentoval slovy, že k jablku a meči málem přibyla i šavle, čímž skvěle demonstroval známou pravdu o tom, že my Češi jsme schopni obrátit ve srandu i tu nejabsurdnější situaci.

Dalším výživným bonbónkem byla návštěva v Číně. Tam srdnatě vmetl komunistické diktatuře do tváře, že ji rozhodně nebude poučovat v oblasti lidských práv, nicméně že se rád poučí, jak stabilizovat společnost. Tato slova pronesl na místě, kde totalitní síla v červnu 1989 stabilizovala čínskou společnost tak, že pomocí tanků zabila tisíce nevinných lidí, kteří se provinili jen tím, že jejich srdce volala po svobodě a lidské důstojnosti.

Ještě zmíním pohnutou kauzu Jiřího Bradyho z podzimu 2016. Takřka devadesátiletý pán přijel z Kanady, aby přijal vyznamenání z rukou prezidenta republiky. Vyznamenání k 28. říjnu se ovšem nakonec nedočkal, neboť tehdejší ministr kultury, vzdálený příbuzný pana Bradyho, Daniel Herman provedl strašlivou věc – přijal nositele Nobelovy ceny dalajlamu Tändzina Gjamchco, člověka, kterého si pro jeho moudrost, odvahu, úsměv a lidskost váží celý civilizovaný svět. Situaci tehdy alespoň částečně zachránil premiér Bohuslav Sobotka, jenž předal panu Bradymu pamětní medaili Karla Kramáře. „Je nešťastné štěpit společnost na příběhu člověka, který si ocenění bezpochyby zaslouží,“ řekl tehdy Sobotka.

Pan Jiří Brady, pamětník Osvětimi, zemřel 11. 1. 2019.

Při každé z těchto kauz, a to jsem si vzpomněl jen na některé, je člověku smutno, cítí bezmoc a beznaděj.

Avšak hřát nás může pocit, že žijeme v té nejkrásnější zemi na světě.

Zdroj:

https://zpravy.aktualne.cz/domaci/sobotka-predal-bradymu-medaili-karla-https://zpravy.aktualne.cz/domaci/zemrel-jiri-brady-muz-ktery-prezil-osvetim-a-pripominal-holo/r~0a4cf170166911e987d00cc47ab5f122/kramare/r~d2b41dfc9c1b11e6b026002590604f2e/