Mnémosyné – zapomenutá bohyně

Bohyně paměti Mnémosyné je neprávem opomíjená. Přitom je matkou devíti múz, a tedy matkou veškerého lidského vědění.

Podle Hésioda je Paměť dcerou Země a Nebe. Patří tedy do prastarého rodů Titánů. Je starším božstvem než světelní bohové sdružení kolem vládce Dia. Již tato mythická řeč nás upozorňuje na mimořádnou důležitost paměti.

Význam a moc paměti pro lidské vědomí nelze vůbec docenit. I kdybych měl všechnu moudrost světa, k čemu by byla, kdybych ji do druhého dne zapomněl. Za vším, co děláme, říkáme i cítíme je skryta tajemná síla smysluplného uchování, síla, které nikdo nevzdává hold, ačkoli my lidé /ale nejen lidé/ jsme na ní závislí více než na čemkoli jiném.

Platón říkával, že poznání záleží především v rozpomínání – anamnésis. To jsou moudrá slova. Podstatou hlubokého vědění není hromadění informací, učenost, byť i ta je potřebná, především kvůli tomu, aby v lidském vědomí vytvořila určitý rošt, který je následně schopen zachytávat impulsy inspirace, podobně jako pavoučí síť zachytává kapky ranní rosy. Bez dostatečné učenosti by tyto životodárné impulsy propadly a nenalezly živnou půdu.

Na co si však máme vlastně vzpomenout? Na minulé životy? Možná. Na moudrost a lásku, se kterými jsme přišli na tento svět? Bezpochyby. A pak ještě na jednu věc, zcela zásadní. Totiž sami na sebe. Každý z nás má ve svém nitru nádhernou božskou hvězdu, jež září jako slunce. V této hvězdě jsou uloženy veškeré naše zkušenosti, všechny bolesti i radosti, naděje i touhy, vše, čím jsme prošli v nekonečné tůni času. Tato božská hvězda je naše skutečné já. Problémem je, že čím více se ztotožňujeme s naším menším pozemským já, mimochodem smrtelným stejně jako naše tělesnost, tím více se vzdalujeme od oné hvězdy, tím více se od ní oddělujeme, tím více zapomínáme. Jsme povoláni k tomu, vzpomenout si na tuto hvězdu, uvědomit si vlastní krásu a majestát.

Staré mysterijní nauky vyprávěly příběh o duších jdoucích vstříc zrození. Tyto duše pijí z řeky Léthé – zapomnění. Ale jak víme z archeologických hrobních nálezů tzv. orfických plíšků /Orphicae lamellae - malé tenounké plíšky, vlastně tenké fólie ze zlata, které měl zemřelý v ruce, ústech či na krku ve zvláštní tobolce, na kterých byly starořecky informace jak se chovat v záhrobí/ v oblasti Hádu není jen řeka zapomnění Léthé, ale je tam také řeka či pramen paměti – mnémosyné. Zesnulý člověk se měl vyvarovat požití vod z kalichu zapomnění, a naopak měl usilovat o možnost napít se z kalicha vod Mnémosyné.  

Je to zvláštní situace – zapomněli jsme na tu, které vděčíme za vše. Jen díky paměti jsme tím, čím jsme. Nechme se napříště vést touto mocnou bohyní na cestě rozpomínání se.

/Cvičení na spojení se s hvězdou jádra – dejte ruce na solar plexus a představujte si uvnitř těla, ve výšce několik cm nad pupkem úžasný zdroj světla, který objímá a zahrnuje všechny roviny vaší bytosti. Budete-li to dělat pravidelně, váš život dostane zcela nový rozměr/.