Otevření třetího oka

Otevřít šestou čakru astrálního těla lze dvěma způsoby. Poctivou mnohaletou prací na sobě samém, nebo násilnou cestou v rámci rituální magie. Heinrich Faust hledal třetí způsob, když se rozhodl dát v sázku svou duši.

Otevření třetího oka

Siegfrieda vychovává kovář Mime. Prastarý Mímir si tentokrát zvolil roli znalce černého umění. Známe ho dobře z jiných úhlů pohledu, z jiných příběhů, zejména jako průvodce Ódina astrálními končinami. Jeho nepříliš hezká role v Siegfriedově příběhu nás nemusí mást, není nutno posuzovat archetypální postavy optikou dobra a zla. Spíše je na místě porozumění pro to, že každá bytost musí ve svém vývoji projít veškerou zkušeností, všemi myslitelnými modely života, aby na jejich podkladě složila mozaiku integrity svého bytí. Zdá se, že i my lidé jsme odsouzeni postupně zakoušet veškeré póly životních situací: Být pachatelem i obětí, rozdávat radost i bolest, prožívat lásku i strach. Na cestě zpátky k vlastnímu světlu se nelze vyhnout žádné myslitelné zkušenosti, každá nás nějak oslovuje a transformuje, každá je možností pro vnitřní růst. Pokud se vzpěčujeme a odmítáme poučení z určitých prožitků, pak i tohle je postoj, kterým musíme projít. Tisíckrát můžeme opakovat určité navyklé schéma chování, stejně nás nakonec kosmos prostřednictvím navyšující se bolesti donutí změnit tento zažitý model a postoupit o krok dál. V předlouhé počáteční fázi vývoje prožívá člověk negativní emoce především v souvislosti s jednáním ostatních vůči jeho osobě. Postupně se toto mění, a hluboká bolest nastupuje zejména ve chvílích, kdy on sám se stává tím, kdo zraňuje druhé. To je vnitřní proměna, jež vede ke světlu.

Cože to říkal Rudolf Steiner o Siegfriedově vychovateli? Mime je mág, který může poskytnout přilbici neviditelnosti na základě pozemských, černých sil. On chce ze Siegfrieda udělat černého mága, ale Siegfried nechce. Taková přilbice neviditelnosti je jistě pěkná věc: Siegfriedův otec Wotan by mohl vyprávět, jeho schopnost putování astrálním prostorem je legendární. Pročpak by ji Siegfried nechtěl? Kdo by nechtěl vládnout okultními silami? Záleží ovšem na tom, jakými prostředky se otevřou vnitřní smysly, čakry energetických těl, jimiž vnímáme příslušnou vibrační rovinu. Černé umění nabízí rychlou cestu – drogy, temný seidr, astrální zásahy do systému čaker v rámci rituální práce.

Duchovní otec německého národního socialismu Dietrich Eckart tvrdil, že to byl on, kdo otevřel centra vnitřního vnímání Adolfa Hitlera.[1] To, že takové násilné vniknutí do struktur astrálního těla je možné, potvrzuje Barbara Ann Brennan, která se ve své léčitelské praxi zabývala mimo jiné terapeutickými technikami, jejichž účelem bylo odstraňování neblahých důsledků těchto rituálních magických zásahů do lidského energetického pole.

Odstraňovala jsem z energetického pole svých klientů mnoho dalších typů implantátů z dávných časů, jež byly do tohoto jejich energetického pole vloženy za různými účely, například skaraby, kteří byli do jejich pole implantováni při náboženském obřadu ve starověkém Egyptě…

Viděla jsem také určitý druh obřadní dýky, kterou používal k otevření třetího oka svých žáků jistý mladý guru, jenž tvrdil, že pochází z Tibetu. Neměl v úmyslu zanechat tuto astrální formu v třetím oku svých žáků, ale činil tak ze své neznalosti. Nikdy jsem se s ním nesetkala, ale ve Washingtonu D.C. byl v polovině sedmdesátých let známý tím, že se tam proháněl na svém motocyklu. Dával šaktipát[2]spoustě lidí, aby jim otevřel třetí oko. Prováděl to svou obřadní dýkou. Bohužel však při tomto procesu zmíněným žákům natrhl jejich třetí oko (šestou čakru) a poškodil v něm jeho energetickou pečeť. Jelikož tito jeho žáci nedokázali ovládat své vyšší smyslové vnímání ani astrální úroveň, kterou zmíněný guru otevřel, začali mít pokřivené astrální vize! A zažívali velmi děsivé astrální zkušenosti.

Brzy se tito žáci dozvěděli o mně a posléze se na mě začaly obracet pro pomoc davy těchto nebohých, vyděšených duší. Jednoduše jsem jim opravila jejich šestou čakru a energetickou pečeť v ní. Poté jsem uzavřela tuto pečeť v jejich šesté čakře, aby přestali mít ony děsivé vize. Udělala jsem to proto, že tito lidé nedokázali ovládat své energetické pole, své čakry ani energii, která proudila jejich šestou čakrou. Nyní již nemohli ve své šesté čakře nahromadit dostatek energie, která by v ní znovu otevřela její energetické pečetě. Díky tomu byly jejich vize zdravé a přiměřené a zaměřovaly se na hmotnou rovinu. Tento léčebný postup automaticky přerušil jejich nepředvídatelné, neovladatelné, pokřivené a bludné astrální vize, neboť jsem jim při něm opravila jejich šestou čakru a energetické pečetě v ní.[3]  

Přirozené otevírání netělesných smyslů je během na dlouhou vzdálenost. Zpočátku je vhodné se mnoho let věnovat tzv. spirituální alchymii, pročišťování morálního vědomí, transformaci negativních vlastností a postojů do jejich pozitivních protipólů. Život v pravdě je základním předpokladem pro zdravý duchovní růst. Je třeba se naučit neodmítat ani nebagatelizovat své slabiny. Přijmout je a pracovat s nimi. Zde ale číhá velké nebezpečí. Buďte opatrní, abyste při své duchovní práci nesklouzli do přílišné sebekritiky či dokonce do podvědomého sebeodsuzování. To sebere mnoho sil a člověk se z toho těžko sbírá. Naše slabé místo k nám patří a naším úkolem je naučit se ho prožívat s láskou a porozuměním. Pak se bude pozvolna rozpouštět. Pochopení, že bojem a zevní vůlí se ničeho nedosáhne, trvá často velmi dlouhou dobu. Odevzdání se do vůle Boží, zaslíbení se vlastní hvězdě jádra, otevřenost místo vytváření napětí – to je ideální výchozí situace, na jejímž základě lze přistoupit k vědomé práci na vlastním energetickém systému.

Heinrich Faust

Podobná perspektiva není pro každého. Je lákavé nečekat a nechat se uhranout krásou jedovatého jablka, když nám ho někdo podá. Podobné dary nejsou zadarmo, naopak, platí se za ně duší. Goethův Heinrich Faust je příkladem učeného, ale nezasvěceného člověka, který prahne po plnosti života, a je ochoten této své touze podřídit cokoli.

V povětří duchové-li jsou
a vládnou mezi nebesy a zemí,
kéž opustí svou říš, tu zlatě mlhavou,
a v nový život vůdci stanou se mi!
Svým kdybych čarodějův plášť jen zval,
jenž by mne zanes v divukrásné kraje,
já neprodám ho za žádný šat z báje,
ba ani za plášť, jaký nosí král.[4]

Učený Jindřich by rád vyměnil veškerou svou pozemskou moudrost za možnost naplnění života dobrodružstvím smyslů. O putování v astrálním světě toho moc neví, přesto touží mít „čarodějův plášť“! Plášť je podobně jako přilbice neviditelnosti, létající koberec, nebo třeba sedmimílové boty obrazným jinotajným poukazem na astrální cestování. Nicméně, základním předpokladem pro jakoukoli vědomou aktivitu v astrální oblasti je otevření vnitřních smyslů, zejména 6. čakry, tzv. třetího oka. To ovšem Jindřich netuší, zato mistr černého umění, Mefistofeles, se v těchto věcech vyzná perfektně.

Faust nevnímá svrchovanou moc Slova. Jak příznačné pro člověka, jenž se rozhodl odvrátit od Krista a dát vlastní duši v sázku! Slovo přece nemůže být esencí všech věcí, dumá Faust, na počátku musí být Smysl či Mysl (Sinn). Ne, nebude to Mysl, spíše Síla, ba snad ani Síla ne, na počátku byl rozhodně Čin.

Zde: „Na počátku bylo slovo!“ čtu.
Ale jak dále? Nesnáz je hned tu.
Nelze mi slovo přec tak v úctě míti,
musím to jinak přeložiti;
ačli že duch mě řádně osvítil,
stojí tu: Pojem na počátku byl.
Dobře si rozvaž první řádku,
neukvapuj se na počátku!
Že vznikala by z pojmu všechna díla?
Má státi: Na počátku byla síla!
Leč ještě jsem to ani nenapsal,
a cos mě nutká, abych hledal dál.
A náhle, osvícen, zřím do hlubin.
Já napíšu: Byl na počátku čin![5]

Doktor Jindřich Faust není schopen nahlédnout, že božské Slovo obsahuje všechny rozměry skutečnosti, jež mu připadají kreativnější: Smysl, Sílu a Čin. Přes všechnu moudrost je nevědomý a nevidomý, nevidí vnitřní krásu a bytostnou plnost tvůrčího Slova. Taková slepota je zřejmě více zatěžující nežli ta, která je důsledkem uzavřeného třetího oka. Možná je to právě tato duchovní slepota, jež vede Jindřicha do náruče Mefistofela. Neví-li Jindřich nic o Slovu na počátku všeho, pak nezná ani své vlastní božské Slovo, jež žije na počátku jeho vlastní bytosti. Prodlévá v sebeodcizení.

Chytrý Mefistofeles zná skvěle slabiny člověka, jehož láká do svých osidel. Hned na úvodní otázku Fausta: Jak se jmenuješ? odpoví s ďábelskou lstivostí: Ta otázka se mi jeví nicotná pro někoho, kdo si tak málo cení slova, pro někoho, kdo dalece vzdálen všemu zdání, jen touží po spočinutí v hlubinách bytí.[6] Z těchto slov lze vyčíst mnohé. Mefistofeles dává najevo, jak skvěle je na svou roli připraven, s jakou rafinovaností bude pracovat s Jindřichovými slabými místy. Kdyby chtěl, mohl Jindřicha poučit, na rozdíl od něho je okultním zasvěcencem. Jeho moudrost, byť chladná, si je dobře vědoma mystéria Slova. Kdyby chtěl, mohl Jindřicha poučit, říci mu, že tvůrčí Slovo zajisté obsahuje Smysl, Mysl (Sinn), neboť z božské Mysli vychází, že stejně tak obsahuje Sílu (Kraft) života, a nakonec i to, že tomuto skloubení vědomí a životní energie je dán iniciační impuls od Otce, tedy Čin (Tat), díky kterému se Slovo vydává na cestu sebeproměny v kosmickou mnohost. Nic z toho však ďábel nevyjeví, naopak, pochlebuje Jindřichovu egu do té míry, že z jeho neznalosti učiní vlastně cosi jakoby hlubokého – vždyť slovo, to je jen povrch, a ty toužíš po jádru skutečnosti! Stará technika, znali ji už staří sofisté, ze slabé věci činili věc silnou. Mefistofeles si hraje s Jindřichem jako kočka s myší.[7]

Jindřich touží po čarovném plášti, jenž by ho zanesl do divukrásných krajů. Jeho touhy jsou však neseny na perutích zúžené tělesné mysli, chce prožívat vzrušení a smyslové naplnění pozemského světa. Naproti tomu Mefistofeles si je dobře vědom toho, že vyplnit Jindřichovo přání lze jen otevřením jeho třetího oka. Pro tuto práci je již vybaven, po boku mu visí ostrá dýka.

Kohoutí pero na klobouku,

s dlouhou, ostrou dýkou,

a radím ti nyní, zkrátka a dobře,

 přilož si také takovou,

abys mohl zakusit, uvolněný, svobodný,

co je vlastně život.[8]

V těchto ďáblových slovech se skrývá tajemství otevření 6. čakry za pomoci rituální dýky. Dýku je třeba v rámci rituální práce přiložit na čelo, její astrální forma rozetne pečetě vnímání v čakře, a do vědomí začnou proudit smyslové toky astrálního světa. Adept se bude cítit uvolněný z pout tělesného vědomí, může navštívít divukrásné kraje a zakusit, jak chutná skutečný život tady a teď, ovšem prožívaný v astrálním vědomí. O jak nebezpečné jednání jde, a jaké neblahé důsledky může přinést předčasné otevření třetího oka, víme díky popisu terapeutické práce Barbary Ann Brennan. V astrální oblasti jsou i jiné než divukrásné kraje.

O co se v případě Fausta vlastně hraje? Co nabízí adept cesty levé ruky tomu, kdo se mu vědomě oddá? Splnění jeho přání.

A co si žádá?

Zde poslušen chci býti tvého slova,

bez dechu ve všem po vůli ti být.

Až onde shledáme se znova,

mně ty máš stejným oplatit. [9]  

Mefistofeles opět využívá nevědomosti pozemské moudrosti. Žádá to nejcennější, jeho duši a svobodu, ovšem tónem, jako by žádal o kus chleba. Chce z něj učinit nástroj temné moci, naprosto ho vykořenit. Přitom se spoléhá se na to, že nižší lidské vědomí neví nic o vyšších světech, karmě, ani o evoluci duše, že není schopno nahlédnout jakékoli hrozby v této oblasti. Bezohledně vychází z toho, že ani v této psychologicky krajní poloze si jeho oběť neuvědomí, že nyní jde doslova o vše. Jindřich se vlastní krví zaváže ke službě silám destrukce, protože nemá vůbec tušení o podstatě hry, kterou s ním čert hraje.

Což, onde, o to nedbám již.
Až tento svět mi rozdrtíš,
svět onen zroď se nebo ne!
Zde z této země prýští moje slasti,
zde toto slunce svítí na mé strasti;
jenom až smím to všechno střásti,
co chce, nechť potom nastane!
Ta novina mi lhostejná je,
zda lásky tam a zášti říš
a zdali též ty cizí kraje
cos mají jako hloub a výš.[10] 

Z Jindřicha mluví naprostá neznalost duchovních skutečností. Ta je také pravou příčinou jeho nesnází. Ne nadarmo říkali staří: Je třeba se zbavit nevědomosti, a pouze nevědomosti.

[1] Trevor Ravenscroft, Kopí osudu, kap. 12, Books 1998, překlad Josef Zumr

[2] Šaktipát je technika starobylé tradice Siddha Jógy, o které se již zmiňují starověké védy.

V doslovném překladu šaktipát znamená "sestoupení energie". Ve skutečnosti se však jedná o probuzení vlastního vnitřního Vědomí, které se uskuteční prostřednictvím Siddha Mistra.

https://siddha-joga.webnode.cz/shaktipat/

[3] Barbara Ann Brennan, Léčení světlem, s. 114, Hay House 2017, překlad Lucie Těšňovská. Pokud jde o ony „pečetě“, B. Brennan je popisuje jako jakési energetické čočky uvnitř čaker, které propouštějí energii o určité konkrétní frekvenci, a tím umožňují vnímání nemateriální skutečnosti.

[4] Johann Wolfgang von Goethe, Faust, 1. díl, Za branou, Otokar Fischer, Praha 1965

[5] ibid., O. Fischer překladá něm. Sinn jako pojem, což je matoucí, Sinn je mysl, smysl, rozum.  

[6] Johann Wolfgang von Goethe, Ausgewählte Werke, Faust, Studierzimmer, Leipzig 1925, překlad autor

Faust: Wie nennst du dich?

Mephistopheles: Die Frage scheint mir klein für einen, der das Wort so sehr verachtet, der, weit entfernt von allem Schein, nur in der Wesen Tiefe trachtet.

[7] V kontextu právě řečeného mě napadá, že ten překlad Otokara Fischera (Sinn=pojem) možná není tak nevhodný, jak by se mohlo zdát. Jazykově příliš nesedí, ale má svou platnost jako překlad výkladový. Heinrich Faust, jak se prezentuje svým postojem k božskému Slovu, ukazuje, že je mu blízká skepse středověkých myslitelů, tzv. nominalistů, pro něž byly ideje či universalia skutečně pouhými pojmy „v hlavě člověka“. Slova jsou v jejich pojetí jakési stínové entity, něčím, co je až „za věcí“, post rem, jak říkávali. Z hlediska nominalismu skutečně nedává smysl, že by slovo mohlo být počátkem všeho. Tento protiplatónský a protievangelijní postoj vyústil do moderních materialistických a pozitivistických teorií. Skutečné je jen tělesně vnímatelné, vše ostatní je spekulativním konstruktem liské mysli.

[8] Johann Wolfgang von Goethe, Ausgewählte Werke, Faust, Studierzimmer, Leipzig 1925, překlad autor

Die Hahnenfeder auf dem Hut,

mit einem langen, spitzen Degen,

und rate nun dir, kurz und gut,

dergleichen gleichfalls anzulegen;

damit du, losgebunden, frei,

erfahrest, was das Leben sei.

Degen je kord, Schweizerdegen byl krátký meč (degen), prodloužená verze švýcarské dýky. https://en.wikipedia.org/wiki/Swiss_degen

[9] Johann Wolfgang von Goethe, Faust, 1. díl, Studovna, Otokar Fischer, Praha 1965

[10] ibid. 

Ukázka z knihy Ódinova cesta, Fabula 2023.