Opusťme ideu národního státu jako nejvyšší hodnoty

S každou novou krizí, jež v nás prohlubuje strach a obavy, jsme znovu a znovu vystavováni pokušení, vyhnout se vlastní odpovědnosti a přenášet řešení situace na určitá skupinová bedra.

Myšlenka identifikace jednotlivce s jemu blízkou skupinou provází lidský rod odnepaměti. Dávno před vznikem větších homogenních etnik existovaly malé lidské pospolitosti, tlupy, později kmeny, jejichž společným jmenovatelem bylo zachování – přežití dané skupiny. Život jednotlivce neměl žádnou váhu, veškerý společenský děj byl orientován na zachování celého rodu.

Jinými slovy – na počátku byla lidská sounáležitost zcela směrována k pólu kolektivního vědomí. 

Později se vznikem prvních národů se na tomto postulátu příliš nezměnilo. Staří Hebrejci s oblibou říkávali, že jsou dětmi Abrahama, že v jejich žilách koluje Abrahamova krev. Kolektivní identifikace měla přísně genetický, pokrevní řád.

Podobně Řekové byli přesvědčeni, že právě oni jsou tím pověstným pupkem světa, a ostatní národy nazývali s málo skrývaným despektem barbaroi, barbary.  

Pak ale zahřměl blesk z čistého nebe a vtělené Slovo Boží, které právě v těch dnech pobývalo na zemi, proneslo tato slova: Kdo chce přijít ke mně, ale nepřestane lpět na svém otci a matce, ženě a dětech, bratrech a sestrách, a dokonce na vlastním životě, nemůže být mým učedníkem. /Lukáš 14/26, překlad Bible 21. stol./

Proboha, co to má znamenat, řekli si mnozí, je snad něco špatného na tom, že miluji svou rodinu nade vše na světě? Ne, na tom není nic špatného. Syn Boží nám jen říká, že existuje vyšší forma lásky než ta, jež je vázána na pokrevní pouto. Že je zde úběžník, ke kterému se má člověk postupně propracovávat.  Milovat své nejbližší je základ. Pozvolna má člověk nicméně otevírat své srdce a vědomí i pro ty, jež netvoří jeho rodinu a jeho národ. Na světě jsou i jiné národy, jiné kultury, žijí zde zvířata a rostliny. Skutečná kristovská láska je studnicí, která je otevřena všem a všemu. Nakonec přijde ta nejtěžší zkouška – naučit se mít rád i ty, již se k nám nezachovali dobře.

Tohle je přetěžký úkol. Po dvou tisíciletích, jež uplynula od té doby, udělalo lidstvo v tomto ohledu jen malý pokrok.

Před více než 100 lety řekl slavný rakouský filosof Rudolf Steiner: Během válečných let jsme opětovně slýchali světovou lež: Svobodu jednotlivým, i těm nejmenším národům. Tohle smýšlení je lživé z toho důvodu, že dnes v době Michaela nezáleží tolik na lidech – skupinách, nýbrž na lidech – jednotlivcích. (Lit.: GA 195, S. 26ff)

To jsou prorocká slova. Dnes, po sto letech, stačí nahradit pojem svoboda národa, termínem suverenita. Kolik lidí má dnes plná ústa národní suverenity a tzv. hájení národních zájmů, přičemž jejich jediným zájmem je hřát se na výsluní politického života a užívat si příjemnosti s tím spojené. A tento nepříliš vznešený zájem halí do nabubřelých frází, jež v nás probouzejí výše zmíněné atavismy krve, a tím nás tak fascinují. Vždyť národ je přeci víc než jednotlivec, nebo snad ne?

Co je to za ptákovinu, řeknete si, samozřejmě je národ víc než jednotlivec, 10 miliónů je přeci víc než jeden člověk.

A přeci budu tvrdit, že nejvyšší hodnotou je svoboda a důstojnost jednotlivého člověka.

Všimněte si, že všechny totalitní systémy zdůrazňují právě onen skupinový, archaický pól, jsou postaveny na kolektivní soudržnosti a identifikaci s vůdcem, nějakou ideou světovlády, či lepších zítřků. Vždy jde, politologicky řečeno, o určitou formu národního socialismu, kdy jednotlivec je upozaděn, potlačen, kdy kolektiv je postaven na piedestal moci. Pak ovšem dochází k tomu, že v zájmu kolektivu jsou ničena práva a svobody jednotlivce. Nebo je prostě likvidován, vždyť národ je přeci víc než jeden člověk, že.

Nacionalisté všude na světě dělají totéž – snaží se udržet ten původní prastarý stav lidského vědomí orientovaný na skupinu, nechtějí si připustit, že člověk ušel za dobu své existence na zemi již notný kus cesty, a měl již dostatek času na pochopení, že cesta kolektivního blaha není v posledku ničím jiným než ovládáním jednotlivce ze strany určité oligarchické skupiny, která ovšem mluví v zájmu všech, jak jinak.

Je jediná cesta jak může být kolektiv zdravý a šťastný. Je to svobodné prostředí, v němž nejvyšší hodnotou je život, svoboda a důstojnost konkrétního člověka. Tam, kde se pečuje o jednotlivce s respektem a úctou, tam vzkvétá i celek.

Změna spirituálního paradigmatu, opuštění vědomí orientovaného směrem ven na určitou skupinu, a otevření se vlastnímu vnitřnímu světu, vyžaduje hodně odvahy. Snazší je pochodovat ulicemi a volat „Čechy Čechům“ pod rouškou zájmové skupiny. Proč vlastně v rámci skupiny děláme věci, které bychom sami určitě nedělali? Skupina nám poskytuje jakýsi bezpečnostní štít, jakousi oporu, falešný pocit síly a moci. Ovšem tento pocit vlastní síly je draze vykoupen ztrátou vlastní jedinečnosti, ztrátou sebe sama.

Vždy, kdy opouštíme sami sebe, a tlačíme naše vědomí směrem ven k pólu kolektivu, ztrácíme ten nejcennější dar, krásu svébytné bytosti.

Vždy za tím stojí strach a nedostatek sebedůvěry. Zapomínání na své vnitřní já.

Všichni jsme součástí mnoha skupin. Někdo je Pražák, filatelista, fanoušek Sparty, příznivec rocku, Čech, Evropan, atd., atd. Každý z nás má své skupiny poskládané trochu jinak. Ale důležité je uvědomění, že všechny tyto skupiny pouze spoluvytvářejí naši identitu. To nejsme my, to jsou jen šaty, jež v průběhu života měníme (třeba vztah k muzice), odkládáme (místo sbírání známek začnu třeba hrát šachy), některé nás provázejí po celý život (češství).

Co je tedy oním tělem, jež je oděno do tohoto bohatého skupinového šatu? Kdo je člověk, když není pouhým souhrnem všech svých skupin?

Jste krásnou spirituální bytostí, jež je složena z pomíjivé složky vědomí vázaného na tělesnost a z věčné hvězdy jádra, v níž jsou ukryta veškerá tajemství vaší dosavadní pouti lidstvím. Ve vašem nitru září nádherná hvězda, která není vázána na prostor a čas. Ve vás samých žije a tvoří Bůh sám. To jste vy, nic víc a nic méně.

Není jednoduché postavit se na vlastní nohy, prožít svou vlastní lidskou důstojnost, neutíkat do náruče množství, neztrácet sebe sama, nerozplývat se v kolektivu.

Na druhou stranu není třeba opouštět své kolektivní vědomí, vždyť některé z těchto vazeb jsou krásné a naplňující, například pocit vlastenectví, zbavený nánosu dualistického vymezování se vůči jinému. Láska ke své zemi, ke svému národu, jeho historii a kultuře je povznášející pocit, jenž je nedílnou součástí lidského vědomí.

Je jen dobré vědět, že nad těmito skupinovými vztahy a vazbami dlí mocnější hodnoty, jejichž charakter není skupinový, nýbrž universální. Hodnoty, jež nerozdělují lidstvo do skupin, ale naopak je spojují v jeden celek. Niterné mohutnosti lidského ducha, jež stojí nad všemi skupinovými charakteristikami, jako barva pleti, národnost nebo jazyk.

Těmito hodnotami jsou lidská důstojnost, svoboda, život v míru a prosperitě, solidarita, soucit a schopnost naslouchat druhému. Láska k sobě samému, a z ní tryskající láska ke všemu.

Kdo probudí ve svém nitru sebe sama, kdo procitne do majestátu svého vlastního lidství, pro toho se stanou tyto všeobecně platné lidské hodnoty něčím zcela přirozeným. Něčím, co z něj bude proudit samovolně jako čistý pramen z lesní studánky.

Lidstvo není rozděleno do ras a národů proto, aby tyto skupiny spolu bojovaly, nýbrž proto, aby se lidé mohli navzájem obohacovat právě na základě své různosti. Jinakost nemusí být příčinou sváru a napětí, může být zdrojem pochopení, kterého bych bez této jinakosti nebyl schopen.

Ovšem nikdo nemá právo svou jinakost vnucovat druhému, pak je napětí nevyhnutelné, a obrana vlastních postojů zcela pochopitelná. Žádnou cestu nelze uměle zkrátit, neboť každá má svůj skrytý smysl. 

To, co předvádí Evropa v posledních desetiletích, nemá v historii lidstva obdoby. Po mnoha staletích bojů a zdůrazňování rozdílů, po mnoha staletích touhy po spravedlivější a rozumnější formě spolužití, nyní žijeme v období uskutečňování tohoto snu. Poprvé v historii nejen Evropy, ale i celého světa došlo k tomu, že národy obývající společný prostor se dobrovolně rozhodly pro společnou cestu míru a spolupráce. Toto je naprosto unikátní a pionýrský čin, jenž posouvá člověka o notný kus vpřed. Všechny říše a soustátí minulosti byly drženy pohromadě mocí a silou, proto byl jejich zánik nevyhnutelný. Evropská Unie je dobrovolným projektem, do něhož lze vstoupit, ale z něhož lze také vystoupit.

Z hlediska „zbytku světa“ naprosto bezprecedentní a svým způsobem až nepochopitelný pokus o lepší status quo. Ale právě z hlediska ostatních mocenských center současného multipolárního světa o to více do očí bijící. Na jedné straně ruský imperialismus, jenž rozumí jen argumentu hrubé síly, kde ji cítí, tam se zastaví, kde nikoli, tam proniká. Na východě čínský totalitní režim, jenž se pokouší o rozřešení kvadratury kruhu prostřednictvím propojení vlády jedné strany s hospodářsky otevřeným prostorem. A k tomu všemu mladá a mocná Amerika, v jejím čele stojí nezralá a nekompetentní osobnost, která vsadila vše na kartu obhroublého nacionalismu, a tím se stala hrozbou nejen pro svou krásnou zemi, ale pro celý svět.

A v této konstelaci buduje Evropa svůj vlastní svět spolupráce a prosperity. Nedivme se, že lidé jako Donald Trump, Si Ťin-pching či Vladimír Putin se na to dívají s nelibostí. Má to nejen svou pragmatickou logiku zbavení se globálního konkurenta, jde o víc. To, co se děje na evropské půdě je natolik vzdálené jejich imperiálním ambicím a postojům, že to nutně musí považovat za něco, co bytostně ohrožuje jejich vlastní představy o fungování světa.

Evropa jim nastavuje zrcadlo, do něhož se nechtějí podívat.

Rozhodně tomu tak nebylo vždy, nicméně dnešní Evropa je místem, jež svým zdůrazňováním symbiózy prvku hospodářského, sociálního a ekologického udává směr celému lidstvu.

Na práci několika posledních dekád mohou být obyvatelé Evropy právem hrdi.

Nicméně to docení až budoucnost.