O perle na dně mořském

Dnešní článek je pro mámy a táty (babičky a dědy), kteří potřebují na večer pohádku pro své děti, kterou určitě neznají..

O perle na dně mořském

Žil jednou jeden indián kdesi v Americe. Nebyl to náčelník ani žádný slavný válečník, byl to obyčejný lovec. Jmenoval se „Dobré srdce“.

Ten člověk měl opravdu dobré srdce. A proto často přemýšlel, jak by nejlépe pomohl nejen sobě, ale celému indiánskému kmeni. Říkal si: „Co tak udělat, aby to prospělo úplně všem?“

Protože si sám nevěděl rady, rozhodl se jít za samotným šamanem a požádat ho o radu. Indiánský čaroděj ho vyslechl a povídá: „Tvé přání je šlechetné, a proto ti poradím co dělat. Chceš-li vskutku učinit to, co bude nejlepší pro tebe i pro všechny ostatní, pak věz, že na dně mořském leží nádherná perla. Ta perla je tak krásná, že ve srovnání s ní veškeré pozemské věci působí jako stíny. Běž a najdi tu perlu.“

„Dobré srdce“ byl v rozpacích. Proboha – jak by mohl obyčejný člověk nalézt tak nepatrnou věc v nekonečné náruči moře? Ale protože jeho touha byla veliká a odhodlání pevné, nakonec nalezl řešení. Rozhodl se, že moře prostě vysuší. Každý den bude vynášet vodu z moře na břeh a vylévat ji, dokud se nádherný klenot neukáže v celé své nádheře. A jak si předsevzal, tak také učinil.

Každý den od rána do soumraku nosil vodu ve hliněné nádobě z moře ven a vyléval ji na břeh. Byla to velice těžká a namáhavá práce. Ale indián byl trpělivý a měl hodně víry. Po mnoha letech usilovné dřiny se nezdálo, že by moře nějak zvlášť ubylo. Co se však velmi změnilo, byl samotný indián. Zpevnily se mu svaly, zesílila vůle, jeho již tak dobré srdce se ještě více otevřelo a on si uvědomil, že čím víc lásky cítí k oné neznámé perle, tím více miluje všechno, co je okolo něj. Moře, stromy, vzduch, zvířata, květiny, nebe i zemi. A hlavně lidi. A taky houby a kameny a vůbec všechno.

Tak šel den za dnem. „Dobré srdce“ vynášel vodu z moře a těšil se na setkání s hvězdou všech moří. Lidé pozorovali jeho počínání. Někteří si ho moc nevšímali, mnozí si ale klepali na čelo a mezi sebou brblali – to je blázen, šílenec, pročpak nedělá něco užitečného? A ošklivě se mu posmívali.

Byli však i tací, kterým se jeho práce vůbec nezamlouvala. Napadlo je totiž – co kdyby ten blázen snad jednou přeci jen tu perlu nalezl a stal se nejbohatším na světě? Určitě by si ji nechal jen pro sebe. To by se nám pranic nelíbilo. Probudila se v nich závist a někteří byli na poctivého indiána dokonce oškliví a zlí.  

A tak šel den za dnem. „Dobré srdce“ mezitím zestárl, narostl mu dlouhý bílý vous a vodu už nosil přeci jen pomaleji.

Jednoho dne šla po mořském pobřeží malá holčička. Neměla maminku ani tatínka, starala se o ni babička. Ťapala po písku bosky, a mile se na indiána usmála. „Copak to tu děláš, dědečku?“ povídá. „Hledám perlu na dně moře,“ zněla odpověď. „Pojď se mnou domů, máme tam jezírko, můžeme ji hledat spolu.“ „Dobré srdce“ se na ni s láskou podíval a říká: „Tak dobře, zlatíčko, stejně jsem už trošku unavený.“ A šel s dívenkou domů. Pak se o ni spolu s babičkou staral až do konce svých dní.

A víte, milé děti, jak to dopadlo s onou perlou na dně moře? Když nastal čas a dni našeho indiána se chýlily ke konci, vystoupila z moře nádherná modrá bytost a v rukou měla klenot, který zářil jako slunce. Vešla do stanu indiána a perlu mu vložila do srdce. Tak odešel „Dobré srdce“ z tohoto světa. Jméno té krásné paní je Stella maris – hvězda mořská.